KRAKOW

Krakov (polsky Kraków výslovnost výslovnost ['krakuf]IPA, německy Krakau, ukrajinsky Краків) je metropole Malopolského vojvodství v jižním Polsku, v historické zemi Malopolsku. Leží na řece Visle, v nejužším místě tzv. Krakovské brány, která spojuje Sandoměřskou kotlinu s kotlinou Osvětimskou. Žije zde přibližně 801 tisíc[1] obyvatel a Krakov je tak druhé největší polské město podle počtu obyvatel. Rozloha činí 327 km² (druhé největší město podle rozlohy). Krakov je historická rezidence polských králů s hradem Wawel a katedrálou, sídlo starobylé univerzity a arcibiskupství. Staré město, které přežilo druhou světovou válku s množstvím histoRických památek i parků je oblíbený cíl turistů a je zapsáno na seznamu Světového dědictví UNESCO. Nejstarší část města se nachází na opevněném Wawelském návrší. Bylo to jedno z nejdůležitějších opevnění v kmenovém knížectví Vislanů. To ovládla za vlády velkomoravského knížete Svatopluka. První zmínka o Krakově (a to jako o důležitém obchodním hradišti) pochází z roku 966, kdy bylo město pod vládou českého knížete Boleslava I., pod přemyslovskou vládou zůstal i za vlády Boleslava II., ale pravděpodobně na jejím sklonku, v roce 999, byl Krakov dobyt Boleslavem Chrabrým, vnukem českého knížete Boleslava I., a připojen k jeho piastovskému polskému státu. Od roku 1000 se v Krakově nacházelo biskupství. Roku 1038, za vlády Kazimíra I. Obnovitele, se Krakov stal polským hlavním městem. V období rozpadu státu na jednotlivé úděly (polsky rozbicie dzielnicowe) byl sídlem hlavního knížete (książę senior) – principa. Za mongolského vpádu v roce 1241 bylo město takřka úplně zničeno. Začala obnova Krakova a kníže Boleslav V. Nesmělý, jeho matka Grzymisława a manželka bl. Kunhuta dali 5. června 1257 městu lokátorská práva podle magdeburského práva. Úkol lokátorství byl svěřen třem fojtům: Gedkovi, Jakubovi z Nisy a Dytmarovi Wolkovi. Zakládací dokument hovořil o: osvobození měšťanů od daní na období 6 let osvobození měšťanů od cel na 10 let dával právo lovu ryb ve Visle na úseku od Zwierzyńca do Mogiły dával fojtům právo na 1/6 příjmů z obchodů a tržišť dával fojtům právo na věčné osvobození od cel dával fojtům právo vlastnit jatka a mlýny Tehdy také vzniklo charakteristické šachovnicové uspořádání města, kam byly zasazeny dochované dřívější prvky (ul. Grodzka, Mariánský kostel). Mezi Krakovem a Wawelem ještě existovala osada Okół, která byla nezávislou tvrzí do vzpoury fojta Alberta, kdy král Vladislav Lokýtek zbořil její zdi a začlenil ji ke Krakovu. Proto má také staré město protáhlý severo-jižní tvar a táhne se až k Hradu. V roce 1320 se ve wawelské katedrále konala korunovace Vladislava Lokietka na polského krále, čímž skončilo období rozpadu Polska na jednotlivé části. Až do roku 1734 byl Krakov místem korunovace polských králů. Ve 14. století vznikla na předměstí Krakova dvě další města: na jihu Kazimierz (1335) a na severu Kleparz (1366). Krakov se jako hlavní město jednoho z významných evropských států v 15. a 16. století rozvíjel v každém směru – architektonickém, obchodním, řemeslnickém, kulturním, vědeckém. Hradní komplex na Wawelu byl přestavěn a rozšířen v renesančním slohu. V roce 1364 byla založena univerzita. Také byl zbudován Barbakan (obranná bašta, části se dodnes dochovaly). Novou tvář dostal Krakovský rynek. Za vlády Zikmunda II. Augusta (polovina 16. století) měl Krakov přibližně 30 000 obyvatel. Panorama Krakova koncem 15. století, dřevoryt z Norimberské kroniky Po polsko-litevské unii a vzniku Polsko-litevské unie (Rzeczpospolita Obojga Narodów) se Krakov ocitl na okraji velkého státu, Sejmy a volby monarchů se konaly ve Varšavě, která ležela víceméně v polovině cesty mezi hlavními městy Koruny polské a Litvy. Definitivně král Zikmund III. Vasa v roce 1609 přenesl hlavní město Polska (bez formálního právního aktu) do Varšavy. Avšak katedrála na Wawelu zůstala i nadále korunovačním místem polských králů. Zároveň s úpadkem Rzeczpospolity začal také úpadek samotného města. Válečné ztráty silně poškodily jeho pozici a zbrzdily i rozvoj. Poprvé byl Krakov zničen cizími vojsky v roce 1655 během švédské „potopy“. V 18. století byl dobýván vojsky pruskými, švédskými, rakouskými a ruskými. Po třetím dělení Polska obsadili Krakov Rakušané. V letech 1809–1815 náležel do Varšavského knížectví jako hlavní město departamentu. V letech 1815–1846 byl hlavním městem maličké, formálně nezávislé Krakovské republiky. Tehdy začala celková modernizace města. Byla zbourána většina městských hradeb, byl zasypán příkop a na jeho místě byly vybudovány rozsáhlé městské sady, obepínající staré jádro. Po „krakovské revoluci“ v roce 1846 byl Krakov opět začleněn do Rakouska jako velkovévodství Krakovské (jako součást Haliče) jehož součástí zůstal až do roku 1918. V roce 1850 zničil velký požár téměř 10 % města[3]. Díky tomu, že vyhořelo pouze 10 % budov, byly rychle obnoveny a postaveno mnoho dalších krásných památek a staveb[4]. Zatímco Varšava ovládaná Ruskem byla rusifikována a další části jako Poznaň ovládané Němci a germanizovaly, ale Krakov a Lvov, ležící v rakouské Haliči, se staly nejvýznamnějšími centry polství ve druhé polovině 19. století a na počátku 20. století, a to díky udělení autonomie Haliči. Po roce 1918 a rozpadu Rakouska-Uherska byl Krakov přičleněn k nově vzniklému Polsku. V letech 1939–1945 byl hlavním městem tzv. Generálního gouvernementu. V roce 1942 byl nedaleko Krakova zřízen pracovní tábor pro židovské vězně, který byl v roce 1944 proměněn na koncentrační tábor. Táborem "prošlo" na 15 0000 vězňů. Tábor byl osvobozen Rudou armádou dne 15. ledna 1945. Krakov byl osvobozen RA 18. ledna 1945 rychlou vojenskou operací. Podařilo se zachránit hodně památek; inventář kostelů, zámku apod. byl částečně odvezen na západ i na východ. Díky tomu, že Krakov přežil válku, zůstalo zachováno mnoho krakovských cenných památek z mnoha staletí.

You may also like

Back to Top